|
|
Bazilika Sv. Jiří | Daliborka | Karlův Most | Katedrála Sv. Víta | Klausová Synagoga | Loreta | Prašná Věž | Pražský Hrad | Rudolfinum | Staroměstská radnice | Staroměstské náměstí | Staronová Synagoga | Starý Židovský hřbitov | Stavovské divadlo | Václavské Náměstí | Zlatá Ulička
Bazilika Sv. Jiří
 Na Jiřském náměstí stojí bazilika sv. Jiří, jedna z našich nejvýznamnějších románských památek, druhý nejstarší pražský kostel, založený kolem r. 920 knížetem Vratislavem I. V r. 925 zde byly uloženy ostatky babičky sv. Václava, zavražděné kněžny Ludmily, první české mučednice. Po založení sousedního svatojiřského kláštera v r. 973 byl chrám rozšířen a přestavěn na trojlodní baziliku v otonském raně románském slohu.
Po požáru r. 1142 byla bazilika obnovena abatyší Bertou skoro v současné podobě. U bočních lodí na východě byly přistavěny dvě bílé opukové věže s kamennou střechou a dvěma řadami románských oken. Užší severní věži se říkalo Eva a širší jižní, postavené nad původní samostatnou kaplí, se říkalo Adam. Eva je šikmá, byla zpevněna v 70. letech v rámci stavebních úprav. V první polovině 13. st. byla přistavěna kaple sv. Ludmily s jejím hrobem. Bazilika sloužila do r. 1055 jako oficiální přemyslovské pohřebiště, než se vystavěl kostel sv. Víta. Je zde pohřben kníže Vratislav a patrně i kníže Oldřich a Jaromír. V kryptě, do níž vede barokní schodiště, je černá socha Brigity jako symbol lidské nestálosti a pomíjivosti (znázorňuje dívčí tělo po smrti). Na klenbě chóru i v sousední kapli sv. Ludmily se dochovaly zbytky románské nástěnné malby. Z původního románského vybavení se zachovaly části reliéfu, na němž je Madona korunovaná anděly, klečící abatyše Mlada a Berta a na boku Přemysl Otakar I. a jeho sestra abatyše Anežka. Nejpůsobivější pohled je na závěr starodávné baziliky z Jiřské ulice. Kostelní portál z Jiřské ulice je dílem huti Benedikta Rieda kolem r. 1520, v tympanonu zdobený výjevem rytíře bojujícího s drakem. Ve 14. st. bylo na západě vybudováno nové průčelí, upravené v 17. st. ve stylu raného baroka s typickou cihlově červenou fasádou. Průčelí zdobí pískovcová socha zakladatele kostela Vratislava I. a zakladatelky kláštera blahoslavené Mlady, patrně od Jana Jiřího Bendla. Na jihozápadním rohu byla přistavěna Ferdinandem Maxmiliánem Kaňkou v letech 1718 - 22 barokní kaple sv. Jana Nepomuckého, která vznikla u příležitosti jeho blahořečení. Na průčelí je jeho socha s anděly od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, interiér vymaloval Václav Vavřinec Reiner.
Na jižní stěně hlavní lodi je soubor obrazů na téma Umučení sv. Voršily a 11 000 křesťanských panen od H. Burgkmaira ze 16. st.
V severní boční lodi je dílo sochaře Otto Herberta Hájka "Kristus z kmene stromu" - z r. 1947/48, sochu autor daroval českému lidu a prezidentu Havlovi jako projev usmíření
Za Josefa II. užívalo zrušený Jiřský klášter vojsko a značně zchátral i kostel. V letech 1887 - 1908 byl obnovován podle návrhu Františka Macha, který se mu pokusil vrátit původní románský vzhled. V letech 1958 - 64 byl v kostele i klášteře proveden archeologický průzkum.
Daliborka
 Na konci Zlaté uličky stojí válcová dělová věž Daliborka, postavená ve svahu nad Jelením příkopem v r. 1496 Benediktem Riedem. Původně byla věž vyšší, ale do současnosti se dochovalo pět podlaží. Nejvyšší patro není zastřešené. V suterénu s mohutnou klenbou jsou čtyři kobky, v podlaze je kruhový otvor do hladomorny, kam byli vězňové spouštěni pomocí kladky. První vězněm byl v r. 1498 Dalibor z Kozojed, podle něhož je věž pojmenována. Byl vězněn za to, že akceptoval povstání poddaných na sousedním panství a povstalce přijal k sobě. Podle pověsti se naučil hrát na housle, aby si vydělal na živobytí ve věži. Dalším známým vězněm byl hrabě František Antonín Sporck, známý mecenáš umění.
V suterénu věže, v podlaze je kruhový otvor do hladomorny, k vidění je i kladka, kterou byli vězňové spouštěni. Zdivo hladomorny je silné 2, 6 m, pod hladomornou je ještě jedno patro, které se používalo jako další vězení.
Daliborka přestala jako vězení sloužit v roce 1781.
Karlův Most
 Vývoj | Historie
Most je 516 metrů dlouhý a téměř 10 metrů široký. Přesněji 9,40 až 9,50 m. Výška vozovky je 13 m nad normální hladinou. Je tvořen šestnácti oblouky. Ve své délce je třikrát zalomen a proti proudu je nepatrně vypouklý. Mostní pilíře nebyly zakotveny – pevná skála ležela příliš hluboko. Stály na dubových roštěch, zatížených velkými mlýnskými kameny. Je ohraničen 3 věžemi. Na Malé Straně jsou to větší a menší Malostranská mostecká věž, na straně Starého Města pak Staroměstská mostecká věž. Staroměstská mostecká věž je často popisována jako jedna z nejúžasnějších světských gotických staveb na světě. Most je ozdoben dvěma řadami 30-ti soch a sousoší.
Vývoj:
Mostu se původně říkalo jen Kamenný, nebo Pražský most. Jméno Karlův most získal až v roce 1870. Karlův most nahradil předchozí Juditin most, stržený roku 1342 ze 2/3 při jarním tání ledů. Výstavba „Karlova mostu“ začala v roce 1357 pod záštitou krále Karla IV. a byla dokončena v roce 1400. Karlův most byl až do roku 1841 jediný most přes Vltavu v Praze a byl tak jediným spojníkem (kromě převozníků) mezi Starým Městem, Pražským hradem a jinými čtvrtěmi. Praha se stala i díky kamennému mostu významnou zastávkou na obchodních cestách mezi východní a západní Evropou.
Historie:
Na počátku stával na tomto místě dřevěný most, který strhla povodeň. Poté dal v letech 1160 - 1172 král Vladislav I. vybudovat první pražský kamenný most, který dostal jméno po králově manželce Juditě. Na svou dobu byl Juditin most jedinečný. V té době existovaly pouze mosty v Řezně a Drážďanech. Toto, v té době velkolepé technické dílo, zničila povodeň 3. února 1342. Dne 9. července 1357, v 5:31 hodin ráno, položil Karel IV. základní kámen nového kamenného mostu, který stál asi 5 m proti proudu výše od místa zbořeného mostu Juditina. Stavbu započal Petr Parléř, kterému v té době bylo 24 let a přišel do Prahy z Gmündu. Zde už zůstal a v roce 1397 zemřel. Poté stavbu převzali jeho pokračovatelé a most byl v roce 1402 dokončen. Kolikrát byl ohrožován povodněmi. Dokonce i v průběhu stavby. Bylo to v letech 1359, 1367, 1370, 1373 a 1374. Hodně ohrožen byl v roce 1432, kdy bylo zbořeno 5 pilířů. Most byl poté opravován až do roku 1503; tedy celých 71 let(!). Další špatné roky pro most byly 1655, 1784, 1845 a 1890 – vše opět vinou povodní. Války mostu moc neublížily. Nejhorší byl pro most rok 1890, kdy byly zbořeny dva pilíře a tři klenby. Škodu způsobily dřevěné klády z horního toku Vltavy, které se o Karlův most zarazily a ten později jejich nápor nevydržel. Po dva roky nahrazovala zbořené části dřevěná konstrukce. Skoro se zdálo, že je s Karlovým mostem konec, ale přeci jen se ho podařilo v roce 1892 opravit. Při opravě již byla použita nová metoda – pilíře se zakládaly na kesonech. Původní pilíře byly zpevněny menšími kesonovými věnci, spuštěnými kolem základů. Povodeň znamenala, že se z původní stavby zachovala pochopitelně jen část. Úsek nad Kampou a tři oblouky u Staroměstské mostecké věže. Při každé opravě byla zachována zásada dodržet původní vzhled mostu. Původně byl bez výzdoby. Později byl na něj umístěn kříž s Ježíšem Kristem a od 17. století bylo postupně na most umístěno celkem 30 barokních soch a sousoší. Ty byly postupně od roku 1965 nahrazovány kopiemi.
Katedrála Sv. Víta
 Roku 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský, pokládá s dlouholetým přítelem, Arnoštem z Pardubic, a se svým otcem, Janem Lucemburským, základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu. Později po jeho smrti převzal vedení stavby Petr Parléř. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil speciální křížovou klenbu tzv. Parléřovského typu. Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamější z nich je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. V této kapli jsou pochováni čeští králové a byly zde i uloženy korunovační klenoty. Velká neboli zvonová věž je 99,5 metrů vysoká a byla založena již Petrem Parléřem, avšak dokončena byla až roku 1554 a roku 1770 opatřena barokní kopulí – jak její název napovídá, v této věži je umístěna zvonice. Na jižní části katedrály je exteriérová mozaika Posledního Soudu, což je tak na sever od Itálie neobvyklé. Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Josip Plečnik. V září 1929 byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo jiné slouží jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum králů a galerie jejich sochařských a malířských portrétů.
Klausová Synagoga
 Na pozemku přikoupeném ke starému židovskému hřbitovu tehdejším primasem Mordechaiem Maiselem byla vystavěna budova skládající se ze tří částí, klausur (klaus = cela, místnost z latinského claustrum). Odtud jméno synagogy. Jednu část založil rabi Löw pro vysokou školu talmudu, druhá byla modlitebnou a třetí byla určena pro rituální lázeň (mikve) a pro péči o nemocné. R. 1689 celý objekt vyhořel a zásluhou představeného Šalamouna Chališe Kohena vznikla do r. 1694 v raně barokním slohu nová již jediná synagoga, která má jednolodní síňový prostor s valenou, bohatě štukovanou klenbou s lunetami. Původně se jmenovala Nová klausová škola. Byla největší synagogou ghetta, druhou hlavní synagogou pražské židovské obce a synagogou pražského pohřebního bratrstva (instituce pečující o židovské pohřby a hřbitovy, o nemocné, přestárlé a umírající).
Upravována byla v r. 1882 - 3 architektem Bedřichem Münzbergerem a znovu po r. 1921. Za okupace bylo vnitřní zařízení zničeno. Další rekonstrukce synagogy proběhla 1979 - 84 a 1995 - 96. Z původní stavby zůstal zachován jen tvar oken a nápisová deska na pilíři, datující vznik synagogy do r. 1694. Je zde umístěna stálá expozice Židovského muzea Židovské tradice a zvyky.
Loreta
 Název Loreta pochází od italského poutního místa, kde se nachází Santa Casa - Svatá chýše, původně domek, obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině, kde jí údajně archanděl Gabriel zvěstoval, že se stane Matkou Boží. Odtud odešla se sv. Josefem do Betléma, kde se Ježíš narodil, a později se sem opět vrátila. Svatá chýše se už brzy po smrti Panny Marie stala uctívanou relikvií, která však byla hodně poničena po vpádu Saracénů (arabských muslimů) do Palestiny. Když r. 1291 opustilo Palestinu křižácké vojsko, stal se podle legendy zázrak. Andělé přenesli Svatou chýši nejprve do Dalmácie a odtud do města v severní Itálii, do vavřínového háje, podle nějž město nese název Loreto, latinsky Laurentum (laurus - vavřín). Archeologické průzkumy později potvrdily, že část zdiva je skutečně totožná s uvažovaným Mariiným domkem, ale pravděpodobně ho nechal ve 13. stol. převézt z Nazaretu papež. Podle italského vzoru architekta Donata Bramanteho se stavěla Loreta i v jiných katolických zemích, u nás zejména po porážce na Bílé Hoře r. 1620. Vzorem pro pražskou Loretu byla Svatá chýše v Mikulově, postavená kardinálem Diettrichsteinem, kterou obdivovala při své návštěvě hraběnka Kateřina Benigna z Lobkovic. Na stavbu pražské Lorety věnovala pozemky Lobkoviců, duchovní správu budoucí svatyně svěřila kapucínům a z Vídně povolala ke stavbě stavitele Giovanniho Battistu Orsiho. Po jeho smrti pokračoval Andrea Allio. Stavba započala r. 1626, svatyni vysvětil r. 1631 kardinál Harrach, potom byla ještě mnoho let dostavována.
Svatá chýše, pod níž je krypta rodiny Lobkoviců zřízená hraběnkou Lobkovicovou, se nachází uprostřed nádvoří, obklopeného šesti kaplemi. Chýši zdobí mramorové reliéfy Giovanniho Bartolommea Comety, který napodobil Sansovinovy originály. Jeden z reliéfů připomíná legendu o přenesení domku. Uvnitř je ve stříbrné nice 110 cm vysoká loretánská Panna Maria s Ježíškem z 20. let 17. st., vyřezaná z lipového dřeva. Soška časem zčernala, čímž se ještě více přiblížila italskému originálu ze dřeva cedrového. Svůj podíl na tom mělo i dřívější osvětlení svícemi. V chýši je uměle vytvořená trhlina podle chýše v italské Loretě, kde měl úder blesku vyburcovat vesničany k ochraně chýše ve chvíli, kdy do ní vstoupil zloděj.
Stavbu přízemí ambitů a průčelní budovy zahájil Orsi po r. 1634, kol. r. 1683 vznikla klenotnice. Mezi l. 1710 a 1717 upravil výklenkové kaple v ambitu Kryštof Dienzenhofer, rovněž tak průčelní budovu, kterou dokončoval jeho syn Kilián Ignác. Ten také v l. 1747 - 50 vybudoval 2.p. ambitů. Průčelí bylo dokončeno r. 1724 osazením aliančního znaku donátorů Filipa Lobkovice a jeho manželky Eleonory Karolíny od Jana Bedřicha Kohla. Ten je rovněž autorem některých zde umístěných soch (sv. Felix, František, Antonín, Jan Nepomucký).
Z ambitových kaplí je nejznámější kaple Panny Marie Bolestné, v níž je na hlavním oltáři nejstarší sousoší celého areálu - gotická Pieta z první pol. 15. st. Na bočním oltáři je zde ukřižovaná sv. Starosta s plnovousem, o níž praví pověst, že si plnovous vymodlila, aby se nelíbila pohanovi, kterému ji otec určil za ženu. Otec ji za to ukřižoval. Je zde fresková výzdoba od Felixe Antonína Schefflera. Ten vymaloval v r. 1750 také čtyřicet sedm symbolických obrazů na námět loretánské litanie a fresky v kupoli kaple sv. Anny a sv. Kříže. V kapli sv. Františka Serafinského a sv. Antonína Paduánského jsou oválné zlatobílé oltáře od Matěje Václava Jäckla. V prvním z nich je vrcholně barokní obraz Petra Brandla Stigmatizace sv. Františka. Obě zmíněné kaple přestavěl Kryštof Dienzenhofer.
Z obou stran Svaté chýše jsou v nádvoří na kašnách sousoší Nanebevzetí Panny Marie a Zmrtvýchvstání Krista, jejichž utorem je sochař Michal Jan Brüderle. Po jeho smrti práci dokončil Richard Prachner.
Rozšířením prostřední kaple východního ambitu vznikl kostel Narození Páně, jehož oltář nese stejnojmenný obraz, dar hraběnky Marie Markéty Valdštejnové, rozené Černínové z Chudenic. Ta také podnítila a financovala rozšíření kaple a poté stavbu kostela, kterou v letech 1734 - 37 řídil Jan Jiří Aichbauer. Kostel je typicky barokní stavba s výrazným rokokovým interiérem. Sochařskou výzdobu provedl Matyáš Schönherr (hlavní oltář, kazatelna, oratoř, čtyři sochy po stranách kostela a dva boční oltáře) a Michal Jan Brüderle ( čtyři dvojice andílků na bočních oltářích). Na klenbě kostela jsou fresky Narození Páně a Klanění tří králů od Jana Adama Schoepfa a zejména freska Václava Vavřince Rainera Obětování Páně z r. 1738. Obraz sv. Agáty a Apolonie namaloval pro kostel Antonín Kern.
Terasa před průčelím Lorety je rámována balustrádou s pískovcovými sochami andílků od Ondřeje Filipa Quittainera (většinou kopie). Průčelí dominuje věž z roku 1693, ve které je umístěna proslulá zvonkohra. Zkonstruoval ji hodinář Petr Neumann roku 1694, zvonky odlil amsterdamský zvonař Claudius Fremy. Zvonkohru financoval a Loretě daroval malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Zvony jsou nehybné, rozeznívají je kladívka, která uvádějí do pohybu údery na klaviaturu. Sedmadvacet z třiceti zvonků zní v rozsahu dvě a čtvrt oktávy (ke třem nejmenším není zavedena mechanika). Zvonkohra se poprvé rozezněla 15. srpna 1695. Má dva systémy: jeden ovládá hodinový stroj a každou celou hodinu hraje automaticky mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujem Tebe, druhý systém je ovládán hudebníkem, který může hrát různé skladby ovšem v omezeném rozsahu oktáv. Zvonky rekonstruovala v 90. letech 20. st. dílna mistra Manouška ze Zbraslavi.
V lednu r. 2002 vyhlásil kardinál a pražský arcibiskup Miloslav Vlk statut kostela jako poutní kostel Narození Páně s loretánskou kaplí v Provincii kapucínů.
Prašná Věž - Mihulka
 Mezi restaurací Vikárkou a sousedním Mladotovým domem se projde na dvorek, z něhož je přístup do části severního opevnění. Tomu dominuje prašná věž zvaná Mihulka o průměru 20 m a výšce 44 m. Okrouhlé věže se později často nazývaly Mihulkami podle podobnosti s kruhoústými vodními mihulemi. Již ve 13.století zde byla věž jako součást obranného valu severních hradeb Hradu. Jako součást nového severního parkánového opevnění byla postavena koncem 15. st. Benediktem Riedem jako nejmohutnější dělová bašta, prakticky však nebyla nikdy použita. Za renesance zde měl zvonařskou dílnu mistr Tomáš Jaroš, autor Zpívající fontány u Královského letohrádku a zvonu Zikmunda, za Rudolfa II. zde byla alchymistická laboratoř, za třicetileté války skladiště střelného prachu, podle nějž se jmenuje i Prašný most. Za třicetileté války zde způsobila švédská posádka výbuch, který věž značně poškodil. Později zde bylo obydlí pro kostelníky sv. Víta. V r. 1982 byla Mihulka zpřístupněna veřejnosti, když zde byla instalována zajímavá expozice středověkého uměleckého řemesla, zejména renesančního kovolijectví, astrologie a alchymie na dvoře Rudolfa II. a pozdně gotického opevnění Hradu.
Pojmenování Muhulka pochází až z 19. století.Předtím měla věž názvy jako Nová, Kulatá bašta, Laboratorium nebo Švédské laboratorium.
15. prosince 2004 byla v Mihulce otevřena nová stále expozice Vojenského historického ústavu mapující historii vojenství na českém území.
Pražský Hrad
 Koncem 9. století přenesl první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. své sídlo z Levého Hradce na ostroh nad Vltavou, kde se na pahorku zvaném Žiži odedávna konala kmenová shromáždění Čechů a obětovalo se pohanským bohům. Nechal tu vybudovat křesťanský kostelík, zasvěcený Panně Marii, a místo obehnal příkopem. Tady stál také kamenný stolec, na nějž byl „nastolen“ (slavnostně usazen) každý nový kníže. Tak vznikly základy Pražského hradu, centra rodícího se českého státu. Pozn.: Přestože se Pražský hrad obvykle řadí mezi hrady, ve skutečnosti si po celou dobu zachovává charakter hradiště.
Stavbu vlastního hradu zahájil nejspíše Bořivojův syn Spytihněv I. Původní přemyslovské hradiště nebylo o nic větší než dnešní rozloha hradu. Kromě západní strany byl obklopen strmými svahy a na severu, v místě Jeleního příkopu, dokonce tekl potok. Na západní straně, mezi nynější Hradčanským náměstím a prvním hradním nádvořím, byl z obranných důvodů vykopán příkop 30 metrů hluboký a 24 metrů široký, přes který vedl most do hlavní brány. Přesto kolem hradu byly dřevěné hradby na hliněných valech a několik strážních věží, z nichž tři sloužily také jako brány. Mezi západní a východní vedla dlážděná cesta.
Za vlády Vratislava I. byl na Hradě postaven druhý kostel a zasvěcen sv. Jiří. Ten plnil až do roku 973 funkci hlavního kostela knížecího paláce i celých Čech. Kníže Václav zde nechal vystavět další církevní objekt, rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po založení biskupství roku 973 se rotunda stala metropolitním biskupským kostelem a nejdůležitějším chrámem v Čechách.
Církevní stavby byly v této době budovány z kamene, zatímco knížecí palác a sruby pro služebnictvo byly ještě dřevěné.
Kolem roku 970 byl u kostela sv. Jiří založen ženský benediktinský klášter. Poté zahájil Boleslav II. velkolepou přestavbu kostela, na jehož místně vznikla monumentální předrománská bazilika o třech lodích. Sloužila také jako pohřebiště pro členy panovnické dynastie.
Za vlády knížete a prvního českého krále Vratislava II. se jako rezidence panovníka uplatnil na krátkou dobu Vyšehrad, přesto se na Pražském hradě prováděly stavební úpravy. Dřevěné opevnění vystřídalo kamenné s třemi branami: na východě Černá věž, na západě Bílá a jako postranní vchod sloužila věž Jižní. Již kolem roku 1060 byla z příkazu Spytihněva II. zbourána rotunda sv. Víta a na její místo postavena bazilika, předchůdkyně gotické katedrály. Trojlodní románský chrám z bílé opuky byl 70 metrů dlouhý a na tehdejší dobu v našich zemích zcela nevídaný. Kostelu sv. Jiří přibyly dvě věže a dřevěný palác byl nahrazen zděným.
Král Přemysl Otakar II. byl ve své době jedním z nejváženějších panovníků Evropy. Tomu odpovídaly i jeho přestavby na Hradě. V prvních letech vlády se zaměřil na zdokonalování opevnění, zejména na té nejcitlivější západní straně, kde byly rozšířeny příkopy a vchod v Černé věži na východě zrušil. Nechal přestavět královský palác pro potřeby reprezentace a bydlení.
Gotický rozmach pokračuje za Lucemburků. Roku 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský pokládá s dlouholetým přítelem, Arnoštem z Pardubic a se svým otcem, Janem Lucemburským, základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavními architekty byli Matyáš z Arrasu a později Petr Parléř. Je to trojlodní katedrála s příčnou lodí, ochozem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava postavena nad jeho hrobem. Velká neboli Zvonová věž, 109 metrů vysoká, byla založena Parléřem, avšak dokončena až roku 1554 a roku 1770 opatřena barokní bání. Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Jože Plečnik. Katedrála byla dokončena roku 1929. Mimo jiné slouží jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum králů a galerie jejich sochařských a malířských portrétů.
Rudolfinum
 Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších staveb české novorenesanční architektury. Je společným dílem předních českých architektů druhé poloviny 19. st., arch. Josefa Zítka (stavěl Národní divadlo) a arch. Josefa Schulze (stavěl Národní muzeum). Objekt byl postaven nákladem České spořitelny, tehdy německého ústavu Böhmische Sparkasse, jejíž zastupitelstvo se rozhodlo k 50. výročí založení tohoto nejstaršího peněžního ústavu v Praze vybudovat velkolepý stánek pro umění. Zastupitelstvo ústavu požádalo tehdy korunního prince (arcivévodu) a následníka habsburského trůnu Rudolfa, aby budova mohla nést jeho jméno Rudolfinum. Po vzniku ČSR a zejména po druhé světové válce byl uveden do života na tehdejší dobu přijatelnější název Dům umělců. V dnešní době se opět vžil krátký starý název Rudolfinum, který je uveden i na pamětních deskách v budově. Pro stavbu objektu byl použit pozemek na Rejdišti, který byl odedávna skládkou, posléze skladištěm dřeva, byla zde pila a několik dalších závodů, které byly demolovány. Obestavěný pozemek má rozlohu 5 315 m2. Stavba byla započata r. 1876 a za vedení stavby ing. Václavem Vejrychem byla dokončena včetně vybavení r. 1884, kdy byla vysvěcena. Stála dva miliony zlatých. Je to první moderní pražská budova složitého víceúčelového provozu. Měla hostit odbory hudby, výtvarných umění a uměleckého průmyslu a sloužit Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, Vlastenecké jednotě přátel umění a Umělecko-průmyslovému museu. Objekt má obdélníkový půdorys, který je výrazně rozdělen do dvou svébytných částí: jižního traktu s Dvořákovou síní a severní části s několika sály, které mají horní osvětlení a jsou soustředěny kolem ústřední monumentální dvorany s proskleným stropem. Celkem je zde na 80 místností, které zabírají osm tisíc čtverečních metrů plochy.
Slavnostní otevření se konalo 7. února 1885. Ředitel pražské konzervatoře dirigoval orchetr svého ústavu, který přednesl mezi jiným Dvořákovu II. slovanskou rapsodii. O jedenáct let později v lednu 1896 zde zahájila činnost Česká filharmonie, která na svém prvním koncertě pod taktovkou Antonína Dvořáka hrála III. slovanskou rapsodii a symfonii Z nového světa. Na počest této události byla pak koncertní síň pojmenována Dvořákovou síní.
Staroměstská radnice
 Staroměstská radnice se stala centrem samosprávy Starého Města pražského v roce 1338, kdy získali k jejímu založení měšťané souhlas od krále Jana Lucemburského. Právě zde zvolili čeští stavové roku 1458 českým králem Jiřího z Poděbrad. Po bitvě na Bílé hoře zde byli vězněni přední účastníci odboje, z nichž bylo dvacet sedm popraveno 21. 6.1621 na náměstí před radnicí (v chodníku vyznačené kříže). Značné úpravy přineslo 18. st., kdy se po spojením čtyř měst pražských roku 1784 stala radnice sídlem jednotné úřední správy města. Úprav se účastnili tito architekti: arch. Matěj Hummel, arch. Petr Nobile, arch. Pavel Sprenger, arch. Bernard Gueber, Jan Bělský a arch. Bedřich Münzberger. Téhož roku byla založena první pamětní kniha, do níž se od té doby podepisují významní návštěvníci radnice. Nejvýznamnějším jsou věnovány kopie klíčů od radnice jako symbolický klíč k hlavnímu městu. Od r. 1871 se na radnici konají svatby.
Od 1. 7. 1922 do začátku října 1941 byly na Staroměstské radnici uloženy ostatky neznámého československého vojína ze hřbitova u Zborova. Na rozkaz K. H. Franka byl za okupace hrob neznámého vojína odstraněn.
V posledních dnech okupace byla radnice centrem povstání, v jejím podzemí pracovala Česká národní rada. Radnice byla 7. května 1945 ostřelována a zapálena. Východní a severní křídlo proti Týnskému chrámu bylo zcela zničeno, těžce poškozena byla i věž s orlojem a kaple. V přízemí zničen i archiv hl. m. Prahy, knihovna a cenné sbírky. K 30. výročí osvobození byla pobořená část radnice upravena, konzervována a zazděné okno opatřeno mříží a pamětními deskami. Autor úprav ing. arch. J. Koreček a ak. sochař J. O. Lankáš. Již vícekrát byly vypsány soutěže na dostavbu zničené části, nikdy se však k tomu nepřistoupilo a zatím se o tom neuvažuje. Požár kupodivu nezničil výtah v radniční věži z r. 1927, který byl unikátem, jenž dlouho sloužil. Do svých sbírek jej převzalo Národní technické muzeum a v r. 2000 byl konečně zprovozněn v hlavním schodišti a v radniční věži nový výtah s bezbariérovou úpravou.
Staroměstské náměstí
 Staroměstské náměstí, nejstarší a nejvýznamnější náměstí historické Prahy, se formovalo již od 10. st. jako tržiště na křižovatce evropských obchodních cest. Nedaleko bývala celnice (Ungelt), kde se odedávna proclívalo zboží dovezené cizími kupci. Pro ně zde byl založen již v 10. st. špitál s kostelem P. Marie, hostince a stáje. Konaly se tu pravidelné i výroční trhy nejrůznějšího zboží. Na náměstí stály krámy pevné i přenosné. Kolem paty radniční věže bylo třináct kamenných kotců, kde se prodávala většinou drahá sukna z dovozu. I sama radniční budova byla obklopena krámy trhovců. V přenosných stáncích prodávali pekaři, hrnčíři, výrobci dřevěného zboží, kořenářky, pernikářky a další. Na jižní straně bývali prodavači hub, jahod a jiných lesních plodin, prodávala se zvěřina, zelenina, máslo, syrečky, omastek, věnce, sukně aj. V severozápadní části náměstí poblíž radnice byl rybný trh. Prodavačů ryb zde bylo nejvíce, poněvadž na ryby měl Staroměstský trh dlouhou dobu monopol.
Náměstí mělo v průběhu staletí různá jména: jeho nejstarší známý název byl Velké náměstí (na rozdíl od menšího tržiště u sv. Havla), ve 13. st. se objevuje název Staré tržiště, od 14. st. Rynk nebo Staroměstský rynk, v 18. st. Staroměstský plac, Velké Staroměstské náměstí nebo jen Velké náměstí a od roku 1895 platí dnešní název. Ve 12. a 13. století byly vystavěny okolo náměstí mnohé domy, v nichž jsou zachovány románské a raně gotické základy, sklepy a někde i část přízemí. Původní románské přízemí a výjimečně i část prvního patra se asi v polovině 13. st. ocitlo pod úrovní ulice při protipovodňové akci, kdy se terén zavážel zeminou do značné výše.
Staronová synagoga
 Jedna z nejstarších a nejcennějších evropských i světových židovských památek, nejstarší synagoga ve střední Evropě která slouží bohoslužbám s výjimkou okupačních let 1942-45 nepřetržitě od poslední čtvrtiny 13. st. Je jednou z nejstarších gotických památek u nás. Raně gotická obdélníková masivní stavba z kamene z konce 70. let 13. st. má vysokou sedlovou střechu s pozdně gotickými cihlovými štíty. Ze tří stran ji obepínají pozdější nízké přístavky, které slouží jako předsíň a galerie pro ženy. Dvoulodní interiér klenutý žebrovými klenbami na dva pilíře uprostřed dělá dojem rozlehlého prostoru. Uprostřed východní stěny je schránka na svitky tóry. Uprostřed synagogy je místo pro řečníka, obehnané železnou gotickou mříží, nad ním historický praporec pražské židovské obce se znakem ghetta (Davidova hvězda, uvnitř židovský kobouk).
Podle pověsti předkové pražských Židů postavili Staronovou synagogu již před dvěma tisíci lety po zkáze tzv. druhého chrámu v Jeruzalémě (k níž došlo v r. 70 po Kristu). Tesané kvádry z trosek jeruzalémské svatyně přenesli pak nebeští andělé do Prahy a postavili z nich nádhernou modlitebnu. Až přijde Mesiáš, aby shromáždil děti Izraele, přenesou andělé kameny zase zpět do Jeruzaléma na stavbu nové již třetí jeruzalémské svatyně.
Jméno Staronová je snad dokladem toho, že v době vzniku, kdy se jmenovala Nová, měla být odlišena od starší nedochované synagogy v Dušní ul. Když pak byly postaveny další synagogy, už se název přežil, starší synagoga ale ještě stála, proto asi vznikl název Staronová. V každém případě byla hlavním náboženským centrem pražské židovské obce. Zasloužili se o to i její dva nejvýznamnější rabíni: Jehud Löwa ben Bezalel (1512 - 1609) podle pověsti tvůrce legendárního Golema, do jehož křesla ve Staronové synagoze vpravo od oltáře na znamení úcty od jeho smrti dodnes nikdo neusedl. Druhým, ve světě ještě známějším rabínem, byl proslulý učenec a vrchní rabín Jecheskel Landau zvaný Noda bi Jehuda (1713 - 1793).
Rekonstrukce synagogy proběhla v roce 1967 za přísného dohledu památkářů, další rekonstrukce pak byla od listopadu 1998 do března 1999. Stavební práce provázel důkladný archeologický výzkum, který s největší pravděpodobností dokázal, že okolí bylo osídleno Židy již v 11. st.
Synagoga není ve správě Židovského muzea, spravuje ji Pražská židovská obec. Konají se zde pravidelné bohoslužby a další náboženské obřady, které patří mezi významné mezníky členů židovské komunity - Bar micve (přijímání třináctiletých mladíků mezi muže), židovské svatby s hostinami v sousední košer jídelně aj.
Starý Židovský hřbitov
 Je třetím známým židovským pohřebištěm na území Prahy. Nejstarší židovský hřbitov na území Prahy byl pravděpodobně v místech dnešní Míšeňské ulice (někteří autoři soudí, že se nacházel v prostoru Újezda). Druhý středověký židovský hřbitov (zvaný Zahrada židovská) byl na území pozdějšího Nového Města při Vyšehradské cestě. Pohřbívalo se zde patrně od 13. st. do r. 1478, kdy Vladislav II. na nátlak novoměstských dal hřbitov zrušit. Fragmenty náhrobků s letopočty z 2. poloviny 14. st. byly nalezeny při stavbě Měšťanské besedy ve Vladislavově ul. r. 1866 a přemístěny na Starý židovský hřbitov.
Ten byl založen patrně na přelomu 14. a 15. st. Nejstarší dochovaný náhrobek je z r. 1439. Hřbitov byl několikrát rozšiřován přikoupením okolních pozemků. Přestalo se zde pohřbívat r. 1787, kdy bylo výnosem Josefa II. zakázáno užívání pohřebišť uvnitř obydlených částí města. Hlavní židovské pohřebiště pak bylo přeneseno do někdejšího morového hřbitova na Žižkově. Při asanaci Josefova byla r. 1903 přinucena Židovská obec postoupit část hřbitova na zřízení nové komunikace (dnešní ul. 17. listopadu). Exhumované pozůstatky byly uloženy v jiné části hřbitova na pahorku Nefel před Klausovou synagogou, kde se od počátku 18. st. pohřbívaly malé děti do 1 měsíce. Za asanace nechalo pohřební bratrstvo vystavět podle projektu arch. J.Gerstla novou obřadní síň v novorománském slohu, která byla ke svému účelu využívána jen do počátku 20. let.
Starý židovský hřbitov obsahuje na 12000 náhrobních kamenů, pohřbů je zde však uloženo mnohem více. Mnohé náhrobky zapadly do spodních vrstev a další zejména dřevěné byly časem zničeny. Protože náboženský zvyk zakazuje Židům rušit staré pohřby a pozemek nestačil potřebám, byly na hřbitov naváženy další a další vrstvy nové půdy a starší náhrobní kameny bývaly při tom vyzdviženy do vyšších vrstev, takže se časem vytvořilo snad až 12 vrstev nad sebou a na mnoha místech vzniklo charakteristické nakupení kamenných náhrobků z různých staletí vedle sebe. O hřbitov po staletí pečovalo Pražské pohřební bratrstvo, které také započalo se systematickým zpracováním náhrobních nápisů.
Na přelomu 16. a 17. st. se začínají na původně jednoduchých náhrobcích objevovat plastické symboly a znamení rodů, jmen, stavů a povolání. V barokní době se často vyskytuje jakási čtyřstěnná tumba (domek). Praha je jediným místem v Evropě, kde se jich tolik zachovalo. Jeden z renesančně barokních sarkofágů kryje hrob nejvýznamnějšího myslitele pražského ghetta a rektora talmudské školy rabiho Jehudy Löwa. Renesanční tumbu zde má mecenáš pražského ghetta a primas Pražské židovské obce Modechai Maisel. Na mnoha náhrobcích jsou symboly pocházející z židovské tradice, např. vinný hrozen (symbol plodnosti a moudrosti), pokladnička (symbol dobročinnosti) nebo šesticípá Davidova hvězda. K původu a rodu zemřelého patří např. žehnající ruce (potomci chrámových kněží), konvice s mísou nebo hudební nástroje (potomci pomocníků z kmene levitů), dále symboly zvířat jako osobní nebo rodinná jména (lev, vlk, husa, kohout aj.) a reliéfy nástrojů jako symbol povolání (hmoždíř - lékárník, nůžky - krejčí, housle - hudebník apod.). Texty nesou často kromě základních údajů i rozmanité chvalořečení i jiné zajímavé údaje o mrtvém. Datum úmrtí či pohřbu bývá někdy vyjádřeno tzv. chronostichem (hebrejština vyjadřuje čísla písmeny podle jejich pořadů v abecedě) podle židovského letopočtu, který je o 3760 let starší než letopočet občanský.
Na hřbitově rostou javory, jasany, akáty a keře bezinky.
Stavovské divadlo
 Budovu divadla postavil osvícenský aristokrat hrabě František Antonín Nostic-Rieneck na vlastním pražském pozemku se svolením císaře Josefa II. Podpora císaře způsobila, že protesty majitelů okolních domů, Karlovy univerzity i magistrátu, který vlastnil divadlo v Kotcích a obával se konkurence, nebyly nic platné. Základní kámen byl položen 7. června 1781. Při kopání základů se nalezla malá nádobka s několika stříbrnými mincemi, což bylo pokládáno za dobré znamení. Budova byla postavena v klasicistním slohu podle plánů arch. Antonína Haffeneckera a je vedle divadla v Leovenu ve Štýrsku jediná v Evropě dochovaná téměř v původním stavu. Hlavní průčelí s dvojicemi sloupů a vysoká půlkruhově zaklenutá okna byla patrně řešena podle klasicismu francouzského. Slavnostní otevření Hraběcího Nosticova národního divadla se konalo 21. dubna 1783 Lessingovou hrou Emilia Galotti. Hrabě postavil divadlo Vlasti a Múzám, jak hlásá latinský název na budově: Patriae et Musis. Zakladatel divadla byl velký vlastenec, německý Pražák, který si přál pěstovat v divadle německou činohru a operu, i když občas připustil i produkci českou. Tak se 20. 1. 1785 konalo první české představení Odběhlec z lásky synovské (autor Gottlieb Stefanie ml.) v českém překladu Karla Bully. První původní českou hrou bylo historické drama se zpěvy Břetislav a Jitka od Václava Tháma 10. 1. 1786. S historií divadla je nerozlučně spjato jméno Wolfganga Amadea Mozarta, který tu v lednu 1786 dirigoval svou Figarovu svatbu, 29. října 1787 se tu konala světová premiéra opery Don Giovanni, kterou Mozart věnoval Pražanům. V následujících letech byly uvedeny další Mozartovy opery.
Po smrti hraběte Nostice nabídl dědic hrabě Bedřich Nostic divadlo českým stavům, ti je r. 1798 zakoupili a od té doby se jmenovalo Královské stavovské divadlo. Činohra hrála německy, operní představení byla uváděna německy nebo italsky, česká představení se konala pouze ve svátek a v neděli. 2. února 1826 se tu konala premiéra první české opery Dráteník od Františka Škroupa. V prosinci r. 1828 měl v divadle šest koncertů slavný houslový virtuos Paganini. 21. prosince 1834 měla premiéru Fidlovačka J. K. Tyla, při níž poprvé zazněla Škroupova píseň Kde domov můj, později státní hymna. Česky se ve Stavovském divadle hrálo až do r. 1862, kdy bylo postaveno Prozatímní divadlo a kdy se české divadlo osamostatnilo. Znovu se zde česky hrálo až v r. 1920, poté, co v prvních letech existence českého státu čeští divadelníci násilně zabrali Stavovské divadlo. Prezident Masaryk tehdy na prostest proti tomuto bezpráví do divadla už nikdy nevkročil. 5. 12. 1920 bylo Stavovské divadlo oficiálně přivtěleno k Národnímu divadlu. Za okupace se naposledy hrála česky v červenci 1939 Jiráskova Lucerna, po okupaci se poprvé česky hrála opět 17. 6. 1945 Jiráskova Lucerna. V r. 1948 bylo divadlo přejmenováno na Tylovo a stalo se stálou scénou činohry Národního divadla. Právem zde mají domov i mozartovské operní inscenace. Od r. 1991 se znovu užívá historický název Stavovské divadlo.
Vnitřní výzdobu budovy původně navrhl Jan Jakub Quirin Jahn, oponu provedl v r. 1804 Josef Bergler. První úpravy budovy provedl r. 1859 stavitel K. Brust, další v letech 1881 - 82 arch. Achill Wolf, v letech 1890 - 92 byly z důvodu bezpečnosti odstraněny litinové pavlače. Novodobá rekonstrukce proběhla v letech 1973 - 74, poslední generální rekonstrukce v letech 1983 - 91 podle projektu arch. Ivana Skály a Svatopluka Zemana. Byly zesíleny původní základy budovy, zpevněny obvodové zdi, obnoveny malby na stropě hlediště a proscénia, na předprsních balkonů obnoveny překvapivé dekorace z papírmaše, použitého zřejmě pro svou lehkou váhu, neboť hlediště je ve svých obvodových zdech většinou ze dřeva a dřevěná je i kopule, která nese strop. Aby se zachovala vynikající akustika, bylo doporučeno neměnit žádné materiály. Byla vyrobena a osazena kopie původního lustru z r. 1874, který byl částečně ještě plynový. Nový lustr o váze cca 800 kg má 148 žárovek. Stavovské divadlo má po rekonstrukci 664 míst k sezení a 20 - 40 míst k stání. Současně byl rekonstruován i Kolowratský palác, v němž byly objeveny malované kazetové stropy a v němž bylo vybudováno další menší divadlo. Slavnostní znovuotevření se konalo 12. října 1991 hrou Josefa Topola Sbohem, Sokrate.
U Stavovského divadla je umístěna socha s názvem Pieta - autorkou je sochařka Anna Chromy.
Václavské Náměstí
 Václavské náměstí je 750 m dlouhé a pouhých 60 m široké. Ve středověku se na tomto místě nacházel koňský trh. Důležitým obchodním centrem zůstalo dodnes, i když v mnoha budovách jsou hotely, restaurace, kluby a obchody. Dominantami náměstí jsou v jeho horní části jezdecká socha sv. Václava a Národní muzeum za ní. Bronzovou sochu sv. Václava vytvořil roku 1912 sochař Josef Václav Myslbek. U paty podstavce stojí několik menších soch patronů české země. Neorenesanční budova Národního muzea s monumentálním schodištěm byla dokončena v roce 1890 jako symbol národní hrdosti, navrhl je Josef Schulz. Kousek před pomníkem sv. Václava je malý památník obětem komunismu (na místě, kde se v roce 1969 upálil Jan Palach).
Zlatá Ulička
 Asi v polovině Jiřské ulice je vlevo odbočka do malebné Zlaté uličky. Kdysi se nazývala Zlatnická, snad byla obydlím zlatníků. Vznikla mezi románským a pozdně gotickým opevněním severní části Hradu. Do hradebních oblouků obranné zdi, postavené Beneditkem Riedem kolem r. 1500, byly přistavěny malé domečky, za nimiž se tyčí vrchol hradby. Podstřeší tvoří obranná chodba spojující Bílou věž a Daliborku. V 16. st. zde byla nouzová obydlí, za Rudolfa II. zde bydlili členové hradní stráže. Později zde žila chudina. V domě č. 22 měl v roce 1917 pracovnu Franz Kafka, v domku č. 12 se scházeli spisovatelé a básníci (František Halas, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval u Jiřího Mařánka). Je odtud vstup na terasu pozdně gotického opevnění mezi Daliborkou a Černou věží. Po 2. sv. válce přestaly domky sloužit jako obydlí. V současné době jsou zde originální obchůdky, galerie a expozice, zajímavé pro turisty.
Na západní straně uličky stojí válcovitá Bílá věž, jejíž dolní část sloužila jako hladomorna, mučírna a vězení. Byl zde vězněn např. alchymista Edward Kelly. Vězení zde bylo do poloviny 18. století. |
| |
